zemřela Zdena Josková

ZDENKA JOSKOVÁ
* 18. února 1928
+ 31. prosince 2010

Ve věku 82 let zemřela po krátké těžké nemoci divadelní a televizní dramaturgyně, která významným způsobem ovlivnila podobu moderní české dramatické výchovy a dětského divadla.

Zdena Josková na oslavě svých 80. narozenin
(s Jiřím Pokorným, Ninou Martínkovou a Irinou Ulrychovou)

Ke smutné zprávě, která nás na přelomu roku zastihla, připojujeme několik vzpomínek jejích spolupracovníků a přátel:

Kdyby nebylo Zdeny Joskové…

Počátky moderního českého divadla hraného dětmi je možné najít až hluboko v padesátých letech 20. století, v dobách, kdy s dětmi začali pracovat Josef Mlejnek, Hana Budínská a Jindra Delongová. V 60. letech jejich aktivity a podněty dalších zakladatelských osobností propojila Eva Machková a začala koncipovat dramatickou výchovu jako svébytný obor estetické výchovy, který se ovšem tehdy ještě neučil na žádné vysoké škole ani na žádné jiné škole, natož aby byl součástí osnov či programů pro základní nebo střední školy. (S jedinou výjimkou – a to lidových škol umění, na nichž se právě tehdy začal literárně dramatický obor vytvářet.) Zato se záhy, od počátku 70. let začala velmi bouřlivě rozvíjet divadelní větev dramatické výchovy – především díky celostátním přehlídkám dětských divadelních souborů a jejich bohatým a systematicky promýšleným vzdělávacím programům. Tradice těchto přehlídek nastartovala dvěma přehlídkami z počátku 70. let ve Žďáru nad Sázavou a zdárně pokračovala Kaplickými divadelními léty. A přesně to bylo období, kdy na půdu dětského divadla razantně vstoupila nepominutelná osobnost – Zdena Josková.
Zdena Josková už měla tehdy za sebou coby porotkyně setkání s dětským a mladým divadlem na Šrámkových Píscích (protože v 60. letech byly ŠP několik let přehlídkami dětských souborů). Tehdy se tu mimochodem poprvé setkala s Josefem Mlejnkem, ”jehož děti,” jak na to dnes vzpomíná, ”byly schopny zaujatého, přirozeného jednání na jevišti.” Což ovšem v tehdejších dobách nebylo vůbec nic běžného. Měla také za sebou zkušenosti dramaturgyně Divadla Jiřího Wolkra (dnes Divadla V Dlouhé) a dramaturgickou práci ve vysílání pro děti a mládež v Československé televizi. A všechny tyto zkušenosti dala do služeb oboru, který ji naplno pohltil a kterému se od té doby cele věnovala – dramaturgii divadla hraného dětmi.
Působila tu jako porotkyně národních (celostátních) i krajských přehlídek, a především lektorka autorsko-dramatizátorských seminářů a dílen, jejichž počet je stěží přehlédnutelný. Všechny tyto aktivity vyústily začátkem 80. let do unikátního podniku, jímž byl Klub autorů a dramatizátorů dětského divadla, který se jako – svým způsobem – poloundergroundová iniciativa scházel díky Evě Machkové a pod vedením Zdeny Joskové na půdě tehdejšího odboru zájmové umělecké činnosti ÚKVČ (na jehož základech začátkem 90. let vznikla dnešní ARTAMA).
Zdena Josková na to vzpomíná v loňském Deníku Dětské scény: ”Na naše semináře, které jsem vedla snad třicet let, mám ty nejkrásnější vzpomínky; s mimořádným zaujetím a soustředěním a ve velmi přátelské atmosféře tu vznikaly hry, převážně dramatizace kvalitních literárních předloh, šité ´na tělo´ souboru, které by zajímaly a těšily jak děti ze souboru, tak v hledišti. Tyto mé semináře se staly pravidelnou součástí přehlídek a pak i samostatnou tvůrčí dílnou, nazvanou Kruh autorů a dramatizátorů dětského divadla, která se po řadu let konala třikrát do roka v Evině kanceláři.”
Těžko už někdo spočítá, kolika kvalitním dramatizacím nebo i původním dramatickým textům byla Zdena Josková za ta léta kmotrou. Historie samozřejmě nebere v úvahu argumenty typu ”co by se stalo, kdyby…” Troufám si ale tvrdit, že kdyby nebylo Zdeny Joskové, vypadala by dramaturgie moderního českého dětského divadla zcela jinak.

JAROSLAV PROVAZNÍK

(Amatérská scéna 1/2008)

Pokus o portrét Zdeny Joskové

Je červenec, praží slunce – a z Vimperka je to pořád do kopce. A pak na konci dnes téměř vylidněné osady jménem Skláře je zasazena do růžových náprstníků, záhonů jahod, řad rybízů a trsů malin chalupa. Okno je otevřené a do údolí se z něho valí Mahlerova 1. symfonie.
Zdenička dopoledne vyplela, opravila plůtek u zahrádky, nasbírané borůvky uzavřela do skleniček a zavařila na zimu. Teď sedí v křesle obklopená knihami a poslouchá symfonii, která jí, jak říká, otevřela cestu k Mahlerovi.
Po prázdninách pak sedím já a další studenti katedry výchovné dramatiky DAMU v Praze a nasloucháme více než poutavému výkladu Zdeny Joskové, kterým pro změnu ona otevírá cestu nám. Cestu k Shakespearovi, k dramatickému textu, k pochopení stěžejních prvků a pojmů dramatična.
„Tento průběžný analytický komentář k Shakespearově tragedii Romeo a Julie by měl vám, posluchačům předmětu Základy dramaturgie, též poukázat na hlavní principy výstavby dramatického příběhu. (…) A snad se podaří i více, totiž probudit váš zájem a vytvořit východisko pro utváření dovednosti zasvěceně přečíst i jiné dramatické texty a snáze se pak orientovat při výběru literární předlohy pro následnou dramatizaci. (…) A nyní už pojďme a podívejme se na to, jak je to uděláno, že lidé jdou domů a pláčou…“
Přibližně tímto nastíněním cílů a osobitě formulovanou úvodní větou vzbuzuje Zdena Josková zvědavost a zájem studentů, který po celou dobu výkladu nemá šanci zaskomírat, neboť z ní samotné čiší nakažlivá energie. Provokuje mysl účastníků otázkami – a vyčká si na odpovědi a úsudky, které pak mistrně shrne a doplní. Při výkladu velmi často používá výzev v první osobě množného čísla (Hledejme… Povšimněme si… Jak nám znějí Romeova slova?… Schválně si spočítejme, kolik vět bude Julie potřebovat, aby mohla vyřknout Romeovo jméno!…). Stává se tak jedním z hledajících a vytváří podmínky pro dialog. Uchýlí-li se Zdena Josková k monologu, pak je to symfonie: Hlubší hlas, nezaměnitelná melodie a dynamika řeči. Svérázné formulace, nesmírně bohatý slovník, jakoby mírně archaický, avšak svěží, „frišný“, přesný i vtipný. Svrchovaně odbornými termíny se tu a tam prokmitnou výrazy a tóny pražské pouliční mluvy, a v žádném případě neubírají přednášce na kvalitě. Neboť nejsou lacině a neobratně použité jen pro pobavení studentů, ale upřesňují, zpochopitelňují a přibližují vykládané. Jsou přirozenou součástí osobnosti Zdeny Joskové, jejího šarmu a mnohdy též svérázným způsobem vyjadřují vřelý vztah k autorovi a dílu („…a pak je tu taková věc, co ten Shakespeare dělá imrvére furt: černá klaunérie. On si jde klaunskou cestou k podstatě!…“).
Zdena Josková vládne velice zajímavými způsoby vyjádření. Nejdůležitější je ale stále probleskující, neutajitelný vztah, který vychází z hlubokých znalostí Shakespearových her i oboru samotného. Silné osobní zaujetí a znalost věci, osobité prostředky sdělování pak způsobí, že mnozí, ač znalost díla je pro účast na přednášce podmínkou, se opětovně do Shakespearových veršů začtou velice brzy poté, co dozní závěrečná slova:
„Tragické rozuzlení. A to je, moji zlatí, konec, kterému říkáme katastrofa. A je možné, že se dostaví, až půjdete z divadla, stav zvaný katarze, očištění, jak jistě znáte od Aristotela. Smutná čistota. A k tomu možná i intelektuální rozkoš, jak je to dobře napsáno a divadelně realizováno.“
Toto je ve velmi zúženém zaostření pohled na osobnost, která je na poli dramatické výchovy a dětského divadla známa od začátku 70. let.
Ráda bych připojila fotografii, neboť jen pozorovat Zdenu Joskovou v akci je strašně zajímavé. Ale nerada se fotí. Diktafon přikazuje vypnout. Zdůvodňuje to tím, že vědomí jakékoli zvěčňovací techniky v ní prohlubuje trému. A opravdu, tato suverénně působící dáma vyzbrojená velkými znalostmi a léty praxe, před vstupem do učebny trému mívá…

ZUZANA JIRSOVÁ

(Tvořivá dramatika 2001/1)

„Nemám ráda nezbadatelné němohry“

Sedíme v učebně na katedře výchovné dramatiky DAMU, svačíme, povídáme si, odpočíváme, když se otevírají dveře a v nich nepřehlédnutelná postava Zdeničky Joskové: „Tak, moji milí, copak máte pro mě. Kdopak má ještě nějaké restíky?“ Někteří z nás mají chuť utéci, jiní se usmívají, neboť něco mají. To něco je text vybraný pro dramatizaci či přímo vypracovaný scénář. Pro toho, kdo neprošel hodinami autorsko-dramatizátorského semináře, se může zdát tento úkol jednoduchý. Pro nás, kteří známe Zdeničku Joskovou, je zřejmé, že obhájit nalezené či vytvořené, je úkolem nelehkým. A tak hledáme, tvoříme s vědomím toho, že naše volba či náš výtvor projdou cestou kritické analýzy a diskuse, že obhajovat nebude lehké, že náš pokus může být dalším neúspěšným. Dnes už vím, že zaplať pánbúh za to.
Se Zdenou Joskovou jsem se setkal již jako divák a seminarista Dětských scén. Vždy mě udivovala jasností názoru, vtipem, přesnými bonmoty a jako učitele českého jazyka mě mnohokrát okouzlila její mluva. Někoho její názory provokovaly, někoho možná i pobuřovaly, nikdy však nebyly přijímány lhostejně, neboť často mířily k podstatě. A právě v takových chvílích jsem poznával něco, co se mi potvrdilo později při studiu. Zdena Josková nevyžaduje souhlas, ale provokuje k debatě, diskusi podložené argumenty. Nejvíce cizí je jí lhostejnost, pasivita, názorové vakuum.
Po zřízení katedry výchovné dramatiky na pražské DAMU, o niž se zasloužila zejména doc. Eva Machková, vede Zdena Josková na této katedře několik let autorsko-dramatizátorský seminář. Naprosto nezapomenutelným zážitkem pro mě bylo Zdenou Joskovou zprostředkované setkání s Williamem Shakespearem, jímž dramatizátorský seminář zahajovala. S vědomím vlastní autority, přehledu a vědění provokovala svými otázkami, nutila k přemýšlení, ptaní se, hledání souvislostí a odpovědí. Jí vedené hodiny měly být dialogem, a pokud druhá strana dialog vedla, nastávalo jiskření, argumentační střetávání, obhajování i zpochybňování. Možná jsme někdy odcházeli rozčíleni, s pocitem nesouhlasu, ale tyto stavy provokovaly k něčemu mnohem hlubšímu – problém vyvolával zájem, potřeba obhájit tříbila argumentaci, nutila přemýšlet. „Víte, naše nemilosrdnost je přímo projevem humanismu,“ komentovala Zdena Josková atmosféru kritičnosti a analytického zvažování našich výtvorů.
Zdena Josková patří mezi ty, kteří mě naučili přijímat dětské divadlo sebevědomě, jako skutečné divadlo, jež má určitá specifika, ale je divadlem, jako divadlo je třeba jej přijímat, posuzovat, hodnotit. Zdena Josková specifika dětského divadla sama jasně vymezuje – vyplývají jednak ze samotného faktu, že je hráno dětmi, ale i z procesu tvorby tohoto divadla. Dobrá dětská představení by měla podle Zdeny Joskové vycházet z kvalitní umělecké předlohy s nosným tématem, které děti zaujme po celou dobu přípravy, ale i v případě reprizovaní. Toto téma má být přiměřené věku dětí, ale má mít i určitý přesah. Představení by mělo vycházet z dovedností dětí. Jako hlavní linii dramaturgie dětského divadla vymezuje Zdena Josková dramatizaci epické předlohy, jež v sobě nese zřejmý potenciál dramatičnosti. Úspěšná inscenace se tak stává průsečíkem požadavků divadla (kvalitní text, scénické ztvárnění…) a výchovy. Dětskému divadlu nejbližší je podle Zdeny Joskové divadlo epické, neboť je neiluzivní, epická výstavba příběh denaturizuje, neklade nárok na hodnověrnost, základním prostředkem zcizujícího efektu je vyprávění jako dramatický prvek svého druhu, v epickém divadle herec postavu cituje, příběh se neděje, ale předvádí, demonstruje, zpochybňuje nebo ozřejmuje se z více stran atd.
Na závěr mi dovolte (a snad dovolí i Zdenička) několik výroků, jež byly zaznamenány na okraji poznámek z autorsko-dramatizátorského semináře. Myslím, že mohou mnohé vypovědět bez velkých slov:
– „Nedělejte z vánočního stromu telegrafní tyč.“
– „Pozor, abyste nepřeobrazovali kus, který je sám velkým obrazem.“
– „Je to obžerné vršení hodnotných detailů ze života svatých. (Není ta čeština krásná?)“
– „Pozor na nedramatické konání, které není jednáním.“
– „Ono to dramatizování nezačíná až v tom, jaká tam budou slovíčka, ale na tom, na čem ta princezna bude sedět, jestli na trůně, nebo na bedně od brambor.“
– „Netahejte tam velký ideály, ty stejně nesdělíte.“
– „Nemám ráda nezbadatelné němohry.“
Děkuji za ty hodiny, děkuji za ten humor a děkuji i za mnohem víc.

RADEK MARUŠÁK

(Tvořivá dramatika 2001/1)